Listopad 2012

Úryvek z románu "Aelita"

25. listopadu 2012 v 23:59
Alexej Nikolajevič Tolstoj
Kráska z Marsu (Aelita)

Na tribunu pokrytou zlatočerným brokátem vystoupil Tuskub. Byl bledý, klidný, zamračený.
"Ve městě je neklid," pravil, "město vzrušila zpráva, že se tu dnes chce někdo postavit proti mně. Stačila tato jediná zpráva, aby státní rovnováha zakolísala. Považuji takovou situaci za nezdravou a neblahou. Je nezbytné, aby to, co zavdává příčinu k takovýmto nepokojům, bylo jednou provždy odstraněno. Vím, že mezi námi jsou lidé, kteří ještě teď v noci roznesou po městě má slova. Říkám otevřeně: ve městě zavládla anarchie. Podle informací mých agentů není ve městě ani v zemi dostatek sil, které by mohly klást odpor. Zánik světa je neodvratný."
Amfiteátrem proběhlo reptání. Tuskub se pohrdavě usmál.
"Síla, jež narušuje světový pořádek - anarchie - vychází z města. Klid duše, přirozená vůle k životu i síla je zde promrhávána na pochybné zábavy a neužitečné radovánky. Kouř chavry - to je duše města: dým a snění. Pestré a hlučné ulice, přepychové zlaté loďky a závist těch, kdo se na ně zdola dívají. Ženy s nahými zády a břichem, navoněné dráždivými vůněmi, pestrá světla míhající se na průčelích veřejných domů, loďky-restauranty létající nad ulicemi - tak vypadá naše město! Klid duše se mění v popel. A tyto zpustošené duše znají jen jedno - nezkrotný chtíč. Přesycené duše opájí pouze krev."
Při těchto slovech probodl Tuskub prstem vzduch. V sále to tlumeně zahučelo. Tuskub pokračoval:
"Město je ve znamení anarchie. Její vůlí, jejím patosem je ničení. Lidé si myslí, že anarchie je svoboda - ne, anarchie dychtí zase jen po anarchii. Povinností státu je bojovat proti těmto ničitelům, takový je zákon! Proti anarchii musím postavit vůli k pořádku! Musíme v zemi vyvolat k životu zdravé síly a s co nejmenšími ztrátami se vrhnout do boje proti anarchii. Vyhlašujeme anarchii nemilosrdnou válku. Bezpečnostní opatření jsou jen dočasným prostředkem: nevyhnutelně musí přijít chvíle, kdy policie odhalí své zranitelné místo. Zatímco my zvyšujeme počet policejních agentů na dvojnásobek, vzrůstá počet anarchistů geometrickou řadou. Musíme zaútočit první, odhodlat se k tvrdému a nevyhnutelnému zásahu, musíme pobořit a zničit město."
Polovina amfiteátru začala křičet a vyskočila z lavice. Tváře Marťanů byly bledé, oči jim hořely. Tuskub pohledem obnovil ticho.
"Město bude samo tak jako tak zničeno, a my musíme toto zničení zorganizovat sami. Chci vám teď předložit plán na rozmístění zdravé části městského obyvatelstva do venkovských osad. Musíme k tomu využít nejbohatší kraje - kraje za liziazírskími horami, které obyvatelé opustili po občanské válce. Čeká nás obrovská práce. Ale její cíl je veliký. Je samozřejmé, že zničením města nezachráníme civilizaci, ba ani neoddálíme její zánik. Dáme však marťanskému světu možnost zemřít klidně a slavnostně."
"Co to říká?" křičeli vyděšenými vysokými hlasy posluchači.
"Proč musíme zemřít?"
"On se zbláznil!"
"Pryč s Tuskubem!" Tuskub však zvedl obočí a amfiteátr znovu utichl.
"Dějiny Marsu končí. Na naší planetě vymírá život. Znáte statistiku porodnosti a úmrtnosti. Uplyne několik staletí a poslední Marťan bude pohasínajícím zrakem naposledy doprovázet západ slunce. Nemáme sil, abychom zastavili toto vymírání. Musíme tvrdými a moudrými opatřeními dosáhnout, aby poslední dnové světa byli naplněni okázalostí a štěstím. První a hlavní věcí je zničit město. Civilizace si z něho vzala všechno; teď už město civilizaci jen rozkládá, a proto musí zahynout."
Uprostřed amfiteátru povstal Gor - onen širokolící mladý Marťan, kterého Gusev viděl na obrazovce.
Hlas měl zastřený, štěkavý. Vymrštil ruku proti Tuskubovi.
"Lže! Chce zničit město, aby se sám udržel u moci. Chce nás poslat na smrt, aby si udržel moc. Ví dobře, že si ji může udržet jen tehdy, zničí-li milióny lidí. Ví, jak je nenáviděn těmi, kteří nelétají ve zlatých loďkách, kteří se rodí a umírají v podzemních továrních městech, kteří se ve sváteční dny plouží prašnými chodbami a zívají beznadějí a kteří vášnivě vdechují kouř prokleté chavry a v něm hledají zapomnění. Tuskub nám přichystal smrtelné lože, ale ať si do něho lehne sám! My nechceme umírat! Narodili jsme se, abychom žili! Víme, že Marsu hrozí nebezpečí degenerace. Ale známe prostředek, jak ho zachránit. Zachrání nás Země, lidé ze Země, zdravá, svěží, horkokrevná rasa. ..."
...
Tuskub zvedl obočí a klidně pokračoval.
"Spoléhat na přesídlence ze Země? Na to je pozdě. Vlévat čerstvou krev do našich žil? Na to je pozdě. A bylo by to i kruté. Jen bychom prodlužovali agonii naší planety. Jen bychom zvyšovali své útrapy, neboť bychom se nutně stali otroky dobyvatelů. Místo klidného a majestátního zániku civilizace bychom byli znovu zavlečeni do únavného koloběhu staletí. Proč? Proč máme my, prastará a moudrá rasa, pracovat na dobyvatele? Aby nás divoši dychtící po životě vyhnali z paláců a zahrad, donutili nás stavět nové vodojemy, dobývat rudu, aby se rovinou Marsu znovu rozléhal válečný ryk? Aby se naše města znovu naplnila prostopášníky a šílenci? Ne. Musíme zemřít klidně na prazích svých domovů. Ať nám červené paprsky Talcetlu svítí z dálky. Nepustíme k nám cizince. Vystavíme další stanice na pólech a obklopíme planetu neproniknutelným pancířem. Zničíme Soacéru, to hnízdo anarchie a bláznivých nadějí - tady, tady se zrodil ten zločinný plán spojit se se Zemí. Pluhem rozoráme náměstí. Ponecháme jen ty úřady a podniky, které jsou nutné k životu. A donutíme šílence a všechny bláznivé snílky, aby v nich pracovali. Spoutáme je okovy. Darujeme jim život, na němž tolik lpějí. Všem, kdo s námi souhlasí, kdo se podrobují naší vůli, přidělíme na venkově statek a zabezpečíme jim život a všechno pohodlí. Dvacet tisíciletí těžké práce nám dává právo, abychom konečně žili bez práce a v tichosti se oddávali přemýšlení. Konec civilizace bude korunován věncem zlatého věku. Uspořádáme veřejné slavnosti a skvělé kratochvíle. Možná, že život potrvá ještě o několik století déle, než jsem řekl, protože budeme žít v klidu."
Amfiteátr naslouchal mlčky, jako uhranutý. Na Tuskubově tváři naskočily skvrny. Zavřel oči, jako by nahlížel do budoucnosti. Umlkl v půli slova ...
... Tlumená vřava z tisíců hrdel vnikla zvenčí pod klenbu sálu. Gor vstal. Tvář měl zkřivenou. Stáhl si z hlavy čepičku a mrštil jí daleko od sebe. A s rukama vztaženýma se vyřítil dolů po lavicích k Tuskubovi. Chytil ho za krk a shodil z brokátové tribuny. Pak, stále ještě s rukama vztaženýma, a prsty roztaženými, se obrátil k amfiteátru. A jako by se odlepoval od patra přischlý jazyk, zvolal:
"Dobrá. Smrt. Ať tedy smrt! Pro vás! Pro nás boj!"
V lavicích lidé vyskočili, začali hlučet, několik se jich rozběhlo dolů k Tuskubovi, který tu ležel tváří dolů.
Gor skočil ke dveřím. Loktem odstrčil vojáka. Šosy jeho červeného pláště se mihly u vchodu na náměstí. Z dálky sem dolehl jeho hlas. Zástupem jako by zaskočil vichr.