Únor 2012

Interview, které poskytl režisér Béla Tarr v souvislosti s premiérou svého filmu Turínský kůň na 61. ročníku mezinárodního filmového festivalu Berlinale

5. února 2012 v 19:40
- Jak vznikl tento film?

- Jednou večer v roce 1985 můj scénárista
László Krasznahorkai četl své spisy na scéně jednoho divadla, kde jsem také byl přítomný. Poslední úryvek, který přečetl, byl ten krátký text, který se stal prologem filmu. Byla to historka o tom, jak Friedrich Nietzsche se slzami v očích objal uprostřed Turínu koně, kterého bil bičem drožkář, a pak ztratil rozum a během jedenácti let až do své smrti s nikým nepromluvil.
Krasznahorkai ukončil svůj text otázkou: Co se stalo s tím koněm? Tato otázka mne dojala. Několik let nato jsem se vrátil z Berlína, kde jsem nějakou dobu žil, do Maďarska a hledal si bydlení. V jedné vesnici jsem našel starou polorozpadlou usedlost - úžasnou budovu, bývalou hospodu se stáním pro koně. Když jsem ji viděl, vzpomněl jsem si na příběh turínského koně a řekl Lászlóvi: Musíme odpovědět na tvoji otázku.
Spolu jsme napsali krátkou synopsi - skutečně krátkou jako návod. Byl tam otec, dcera a host - snad soused, snad někdo neznámý. Psal se rok 1991 a my jsme odložili tento projekt a věnovali se Satanskému tangu, které vyžádalo pět let práce.
Uběhlo ještě několik let a my jsme pak natáčeli Muže z Londýna. Ekonomická krize nás velmi nepříjemně překvapila - natáčení se přerušilo na jeden rok, my jsme opět hledali investora, donekonečna jednali s bankami a novými producenty. To pro mne byla velmi smutná doba. Tehdy ke mně přišel László a utěšil mne, když řekl, že je čas zapomenou na těžkosti a vrátit se k našemu koni. Práce na scénáři se pro nás stala terapií. Přemýšleli jsme spolu dva týdny a pak László přinesl a položil přede mne na stůl text - nádherný literární text.

- Prózu? Ne scénář?

-
Ano, to byla próza.

-
Jak jste ji přepracovali na scénář?

-
Nijak. Přečetl jsem si text, poděkoval Lászlóvi a pustil se do práce. To hlavní jsem věděl - události trvají šest dní, všechny činnosti se mnohokrát opakují ... Struktura byla hotová, ostatní již bylo velmi jednoduché. A scénář jsem nepotřeboval. Dokonce když jsem hledal peníze, jsem jednoduše posílal Lászlův text potenciálním investorům. Ti ho četli a rozhodovali se, zda mi věřit nebo ne.

- Je těžší nebo naopak jednodušší povědět ve filmu příběh, jenž má jen dva hrdiny, kteří navíc spolu skoro nemluví?

- Zůstává spousta nevyslovených, zamlčených emocí! Napětí pouze roste a příběh se stává poutavějším. Oni se dívají do okna stejně, jak se my díváme na obrazovku: pořád na něco čekáme, ale není na co čekat - nic se nestane ... Ano, všechny jejích úkony se opakují. A co naše činnosti - neopakují se snad? Každé ráno vstáváme z postele a oblíkáme se, nikdo tomu však neříká hrůza. Nicméně je něco špatného, něco se rozladilo v tomto světě, a všichni to cítí. Já nikoho neodsuzuji - i já jsem mezi vinnými.

- Prohlásil jste, že u počátků Turínského koně bylo vaše uvědomění smrtelnosti člověka …

- Spíše těžkosti lidského bytí. Je velmi těžké vydržet monotónnost každodennosti. Odpovídajíc na otázku "Co se stalo s koněm?" jsme začali přemýšlet: kůň měl majitele, kterému možná chyběla pravá ruka a kterému pomáhala v domácnosti dcera. Tak vznikl trojúhelník: kůň, vozka a jeho dcera. Drží se jen jeden díky druhému - když padne jeden, padnou i ostatní. To je to, na co jsme mysleli, nikoliv na universální otázky. Mysleli jsme na to, jak je těžké a strašné žít, když je nutné každý den chodit ke studni pro vodu, ať je zima nebo léto. To je prosté a jednoduché téma. Jednodušší neexistuje.

- Také cítíte tuto těžkost bytí? Je to důvod vašeho rozhodnutí o ukončení režisérské práce?

- Ne, není. Točím filmy již třicet čtyři let a je to docela dlouhý proces. Když jsem začínal, zajímaly mne sociální problémy: byl jsem mladý a myslel jsem si, že dokáží změnit svět, když zvítězím nad protivníky a zbourám všechny překážky. Uběhl čas a já jsem musel pochopit, že problémy jsou mnohem složitější, protože mají ontologický nebo dokonce kosmický charakter. A dnes mi zůstala jen jedna myšlenka - je těžké žít, a já nevím, co s tím podniknout a co mne čeká. Jsem si jistý jen jedním - konec je blízko. Právě proto jsem ještě před začátkem natáčení věděl, že Turínský kůň bude mým posledním filmem. Já jsem dodělal svoji práci. Ta je dokončena, zabalena a zapečetěna. Dost. Je načase věnovat se něčemu jinému.

- Považujete se za pesimistu?

- Nikoliv! Jsem šťastný, když mi někdo říká: Váš film je smutný a depresivní, ale je plný energie a síly, která mne udělala šťastným. Kdybych byl pesimista, netočil bych filmy! Šel bych a hned se oběsil, jak musí udělat skutečný pesimista. Ale já věřím, že se někdo podívá na můj film za dvacet či dokonce padesát let. Co je to, když ne optimismus? Obzvlášť s ohledem na dnešní stav světa … Nicméně, i když se nechystám k sebevraždě, musím přiznat, že nejsem spokojený ani se životem, ani se světem, ani s kinematografií.

- Dialogy v Turínském koni znějí dost moderně, ačkoliv děj spadá do 19. století …

- A co je v nich moderního?

- Například nadávky.

- Lidé nadávali i před dvěmi sty lety. Přečtěte si Petöfiho poemy. A mimo ně Petöfi používal i jadrnější výrazy, na což existuje spousta svědectví. Nic se od té doby nezměnilo.

- A ty citáty ve filmu - jsou pravé nebo vymyšlené? Například když dívka čte nahlas starou knihu - co je to za knihu?

- Vše jsme vymysleli, vše jsme napsali sami, ačkoliv to zní jako nějaká anti-bible. Text vypráví o tom, jak kněz zavírá kostel, aby potrestal hříšné farníky. Tento text napsal
László

- A ten monolog hosta? Ten zní jako citát z Nietzscheho.

- To také napsal
László. Nepoužili jsme od Nietzscheho ani jediné slovo. Ve filmu je přítomný jen neviditelný Nietzschův stín. Ten jsme potřebovali! Host říká, stejně jako Nietzsche, že Bůh je mrtvý, a to je výchozí bod. Ale pak začíná vypravovat o ničení světa a o tom, jak se tohoto ničení zúčastňuje Bůh. Toto již říká naše postava, ne Nietzsche.

- Skutečně, když ne Bůh, pak svět ničí nadlidské síly! Nejdříve děsivý uragán, pak vysychá studna, pak hasne světlo …

- Přesně tak. Ačkoliv za to můžou lidé - všichni lidé nevyjímaje mne.

- Věříte tomu, že Apokalypsa bude taková, jakou jste ji ukázali? Nebo se vám tato verze Apokalypsy jednoduše hodila pro tento scénář?

- Apokalypsa musí být obrovská, hlasitá, významná událost. Ale v mém filmu konec světa přichází plíživě, nepozorovaně, v úplném tichu. Přichází nicota. Apokalypsa to je NĚCO, ale můj konec světa je nic - chápete ten rozdíl? Smrt je nejstrašnější z jevů. Bohužel jsem mnohokrát viděl, jak umírá člověk nebo zvíře. Víte, co je nejděsivější na smrti? Zdá se, že se neděje nic zvláštního, ale přitom tvé srdce je rozbité a svět mizí.

- Vaši hrdinové balí věci a odcházejí z domu, mizí za kopcem ... a vracejí se. Proč?

- Zkuste si to domyslet. Nejspíše pochopili, že není kam jít. Stejný uragán, stejné bezútěšné nic. Nezbývá než se vrátit zpátky.

- Jak jste vybral místo pro natáčení?

- Toto místo jsme našli v Maďarsku. Pro mne to znamená nejdůležitější část přípravy. Já nacházím místo a zamilovávám si ho, pak se mi pracuje mnohem snadněji. Krajina je jednou z hlavních "postav" v každém z mých filmů. Pro Turínského koně jsme našli malé údolíčko a kopec s osamělým stromem. Okamžitě jsem pochopil, že nic lepšího nenajdeme. Ale my jsme potřebovali dům a ten tam nebyl. Já nesnáším umělé dekorace, proto jsme postavili opravdový dům ze starých opracovaných kamenů a starých kusů dřeva, pozvali staré zedníky … Samozřejmě jsme se snažili být perfekcionalisty a zkoušeli napodobit architekturu tehdejší doby ve všech podrobnostech. Pak jsme vykopali studnu - opravdovou. Pak jsme postavili sýpku a vydali se hledat autentické vybavení. Když jsme vše shromáždili, v myšlenkách jsem již viděl celý film.

- A jak jste našli koně?

- Kobylu jsme našli na koňském trhu v malém městečku v maďarském zapadákově. Hrůzostrašné místo. Když jsem ji zahledl, hned jsem řekl: Tohle je náš turínský kůň. Ale kobyla již byl prodána! Její nový majitel se ukázal být krutým a silným člověkem, který ji okamžitě začal bít, protože se kobyla nechtěla pohnout z místa. Zastavil jsem ho přesně jak tenkrát to udělal Nietzsche … Situace se velmi podobala té, která je popsána ve filmu, dokonce do detailů. Odkoupili jsme od něj kobylu a natočili náš film. Teď je kobyla živá a zdravá, žije v utajeném místě - na nádherném rozlehlém statku, je jí osm let, je březí a daří se jí dobře.

- Váš film se skládá jen ze 30 záběrů ...

Ano, o dva méně než v minulém filmu Muž z Londýna. Ale dynamika a napětí jsou stejně přítomné, protože já koncipuji každý dlouhý záběr včetně různých úhlů pohledu, aniž bych používal montáž jako takovou. Nejdříve bližší záběr, pak celek, pak polocelek a zase bližší záběr Tento film má méně záběrů než obvykle, zato se kamera pohybuje více. Já nikdy nepoužívám přiblížení (zoom), nesnáším ho: kamera se skutečně pohybuje v prostranství, nikoliv imituje pohyb. Střih používám velmi zřídka - ten láme veškeré napětí, narušuje rytmus.

-
Nebo vytváří rytmus reálního života?

-
To bych neřekl. V mých filmech je vše vykonstruováno, ale napětí je reálné: jeho příčinou nejsou formální finesy, ale psychologie charakterů.

-
Proč vůbec netočíte barevné filmy?

-
Protože moje paleta zahrnuje černou, bílou a všechny odstíny šedé.Pro mne je pohodlné a příjemné pracovat s těmito barvami.

- V Turínském koni je méně humoru, než ve vašich předešlých filmech ...

- Všechny své filmy řadím ke komediím, obzvlášť Satanské tango. Mnozí diváci se smáli během jeho promítání. Ale teď již nemám náladu žertovat a smát se. Občas jsem si dělal legraci ze svých herců, ale ve filmu to není cítit.

- A co pojídání brambor, které tvoří veškeré jídlo Vašich postav?

- O bramborách můžu říci jen jedno: včera, když nakonec skončila ta zasr... ceremonie premiéry filmu, šli jsme s přáteli na oslavu do baru. Má producentka zahlédla, jak u sousedního stolku někdo jí velkou zapečenou bramboru a řekla s odporem: Již nikdy nebudu jíst brambory.

- Čím se budete zabývat teď, když jste zanechal kinematografii?

- Vypadám snad jako důchodce? Doufám, že ne! Před pár dny jsem nasedl do taxi, jenže řidič nevěděl, jak dojet na zadanou adresu. Tak jsem mu to vysvětlil ! Já jsem tak dlouho žil v Berlínu, že znám toto město nazpaměť. To je perfektní nápad - mám dokonce i řidičák … Asi se rekvalifikuji na taxikáře.

18.02.2011

(přeložila Aelita)

Informace: Béla Tarr - maďarský režisér a scénárista, narozen 21. července 1955