Úryvek z románu "Aelita"

25. listopadu 2012 v 23:59
Alexej Nikolajevič Tolstoj
Kráska z Marsu (Aelita)

Na tribunu pokrytou zlatočerným brokátem vystoupil Tuskub. Byl bledý, klidný, zamračený.
"Ve městě je neklid," pravil, "město vzrušila zpráva, že se tu dnes chce někdo postavit proti mně. Stačila tato jediná zpráva, aby státní rovnováha zakolísala. Považuji takovou situaci za nezdravou a neblahou. Je nezbytné, aby to, co zavdává příčinu k takovýmto nepokojům, bylo jednou provždy odstraněno. Vím, že mezi námi jsou lidé, kteří ještě teď v noci roznesou po městě má slova. Říkám otevřeně: ve městě zavládla anarchie. Podle informací mých agentů není ve městě ani v zemi dostatek sil, které by mohly klást odpor. Zánik světa je neodvratný."
Amfiteátrem proběhlo reptání. Tuskub se pohrdavě usmál.
"Síla, jež narušuje světový pořádek - anarchie - vychází z města. Klid duše, přirozená vůle k životu i síla je zde promrhávána na pochybné zábavy a neužitečné radovánky. Kouř chavry - to je duše města: dým a snění. Pestré a hlučné ulice, přepychové zlaté loďky a závist těch, kdo se na ně zdola dívají. Ženy s nahými zády a břichem, navoněné dráždivými vůněmi, pestrá světla míhající se na průčelích veřejných domů, loďky-restauranty létající nad ulicemi - tak vypadá naše město! Klid duše se mění v popel. A tyto zpustošené duše znají jen jedno - nezkrotný chtíč. Přesycené duše opájí pouze krev."
Při těchto slovech probodl Tuskub prstem vzduch. V sále to tlumeně zahučelo. Tuskub pokračoval:
"Město je ve znamení anarchie. Její vůlí, jejím patosem je ničení. Lidé si myslí, že anarchie je svoboda - ne, anarchie dychtí zase jen po anarchii. Povinností státu je bojovat proti těmto ničitelům, takový je zákon! Proti anarchii musím postavit vůli k pořádku! Musíme v zemi vyvolat k životu zdravé síly a s co nejmenšími ztrátami se vrhnout do boje proti anarchii. Vyhlašujeme anarchii nemilosrdnou válku. Bezpečnostní opatření jsou jen dočasným prostředkem: nevyhnutelně musí přijít chvíle, kdy policie odhalí své zranitelné místo. Zatímco my zvyšujeme počet policejních agentů na dvojnásobek, vzrůstá počet anarchistů geometrickou řadou. Musíme zaútočit první, odhodlat se k tvrdému a nevyhnutelnému zásahu, musíme pobořit a zničit město."
Polovina amfiteátru začala křičet a vyskočila z lavice. Tváře Marťanů byly bledé, oči jim hořely. Tuskub pohledem obnovil ticho.
"Město bude samo tak jako tak zničeno, a my musíme toto zničení zorganizovat sami. Chci vám teď předložit plán na rozmístění zdravé části městského obyvatelstva do venkovských osad. Musíme k tomu využít nejbohatší kraje - kraje za liziazírskími horami, které obyvatelé opustili po občanské válce. Čeká nás obrovská práce. Ale její cíl je veliký. Je samozřejmé, že zničením města nezachráníme civilizaci, ba ani neoddálíme její zánik. Dáme však marťanskému světu možnost zemřít klidně a slavnostně."
"Co to říká?" křičeli vyděšenými vysokými hlasy posluchači.
"Proč musíme zemřít?"
"On se zbláznil!"
"Pryč s Tuskubem!" Tuskub však zvedl obočí a amfiteátr znovu utichl.
"Dějiny Marsu končí. Na naší planetě vymírá život. Znáte statistiku porodnosti a úmrtnosti. Uplyne několik staletí a poslední Marťan bude pohasínajícím zrakem naposledy doprovázet západ slunce. Nemáme sil, abychom zastavili toto vymírání. Musíme tvrdými a moudrými opatřeními dosáhnout, aby poslední dnové světa byli naplněni okázalostí a štěstím. První a hlavní věcí je zničit město. Civilizace si z něho vzala všechno; teď už město civilizaci jen rozkládá, a proto musí zahynout."
Uprostřed amfiteátru povstal Gor - onen širokolící mladý Marťan, kterého Gusev viděl na obrazovce.
Hlas měl zastřený, štěkavý. Vymrštil ruku proti Tuskubovi.
"Lže! Chce zničit město, aby se sám udržel u moci. Chce nás poslat na smrt, aby si udržel moc. Ví dobře, že si ji může udržet jen tehdy, zničí-li milióny lidí. Ví, jak je nenáviděn těmi, kteří nelétají ve zlatých loďkách, kteří se rodí a umírají v podzemních továrních městech, kteří se ve sváteční dny plouží prašnými chodbami a zívají beznadějí a kteří vášnivě vdechují kouř prokleté chavry a v něm hledají zapomnění. Tuskub nám přichystal smrtelné lože, ale ať si do něho lehne sám! My nechceme umírat! Narodili jsme se, abychom žili! Víme, že Marsu hrozí nebezpečí degenerace. Ale známe prostředek, jak ho zachránit. Zachrání nás Země, lidé ze Země, zdravá, svěží, horkokrevná rasa. ..."
...
Tuskub zvedl obočí a klidně pokračoval.
"Spoléhat na přesídlence ze Země? Na to je pozdě. Vlévat čerstvou krev do našich žil? Na to je pozdě. A bylo by to i kruté. Jen bychom prodlužovali agonii naší planety. Jen bychom zvyšovali své útrapy, neboť bychom se nutně stali otroky dobyvatelů. Místo klidného a majestátního zániku civilizace bychom byli znovu zavlečeni do únavného koloběhu staletí. Proč? Proč máme my, prastará a moudrá rasa, pracovat na dobyvatele? Aby nás divoši dychtící po životě vyhnali z paláců a zahrad, donutili nás stavět nové vodojemy, dobývat rudu, aby se rovinou Marsu znovu rozléhal válečný ryk? Aby se naše města znovu naplnila prostopášníky a šílenci? Ne. Musíme zemřít klidně na prazích svých domovů. Ať nám červené paprsky Talcetlu svítí z dálky. Nepustíme k nám cizince. Vystavíme další stanice na pólech a obklopíme planetu neproniknutelným pancířem. Zničíme Soacéru, to hnízdo anarchie a bláznivých nadějí - tady, tady se zrodil ten zločinný plán spojit se se Zemí. Pluhem rozoráme náměstí. Ponecháme jen ty úřady a podniky, které jsou nutné k životu. A donutíme šílence a všechny bláznivé snílky, aby v nich pracovali. Spoutáme je okovy. Darujeme jim život, na němž tolik lpějí. Všem, kdo s námi souhlasí, kdo se podrobují naší vůli, přidělíme na venkově statek a zabezpečíme jim život a všechno pohodlí. Dvacet tisíciletí těžké práce nám dává právo, abychom konečně žili bez práce a v tichosti se oddávali přemýšlení. Konec civilizace bude korunován věncem zlatého věku. Uspořádáme veřejné slavnosti a skvělé kratochvíle. Možná, že život potrvá ještě o několik století déle, než jsem řekl, protože budeme žít v klidu."
Amfiteátr naslouchal mlčky, jako uhranutý. Na Tuskubově tváři naskočily skvrny. Zavřel oči, jako by nahlížel do budoucnosti. Umlkl v půli slova ...
... Tlumená vřava z tisíců hrdel vnikla zvenčí pod klenbu sálu. Gor vstal. Tvář měl zkřivenou. Stáhl si z hlavy čepičku a mrštil jí daleko od sebe. A s rukama vztaženýma se vyřítil dolů po lavicích k Tuskubovi. Chytil ho za krk a shodil z brokátové tribuny. Pak, stále ještě s rukama vztaženýma, a prsty roztaženými, se obrátil k amfiteátru. A jako by se odlepoval od patra přischlý jazyk, zvolal:
"Dobrá. Smrt. Ať tedy smrt! Pro vás! Pro nás boj!"
V lavicích lidé vyskočili, začali hlučet, několik se jich rozběhlo dolů k Tuskubovi, který tu ležel tváří dolů.
Gor skočil ke dveřím. Loktem odstrčil vojáka. Šosy jeho červeného pláště se mihly u vchodu na náměstí. Z dálky sem dolehl jeho hlas. Zástupem jako by zaskočil vichr.
 

Citáty z dopisů J. R. R. Tolkiena

28. března 2012 v 22:48

Dopis č. 71
25 May 1944

Yes, I think the orcs as real a creation as anything in 'realistic' fiction: your vigorous words well describe the tribe; only in real life they are on both sides, of course. For 'romance' has grown out of 'allegory', and its wars are still derived from the 'inner war' of allegory in which good is on one side and various modes of badness on the other. In real (exterior) life men are on both sides: which means a motley alliance of orcs, beasts, demons, plain naturally honest men, and angels. But it does make some difference who are your captains and whether they are orc-like per se! And what it is all about (or thought to be). It is even in this world possible to be (more or less) in the wrong or in the right.

*****
Dopis č. 96
30 January 1945

As far as we can go back the nobler pan of the human mind is filled with the thoughts of sibb, peace and goodwill, and with the thought of its loss. We shall never recover it, for that is not the way of repentance, which works spirally and not in a closed circle; we may recover something like it, but on a higher plane. Just as (to compare a small thing) the convened urban gets more out of the country than the mere yokel, but he cannot become a real landsman, he is both more and in a way less (less truly earthy anyway). Of course, I suppose that, subject to the permission of God, the whole human race (as each individual) is free not to rise again but to go to perdition and carry out the Fall to its bitter bottom (as each individual can singulariter6). And at certain periods, the present is notably one, that seems not only a likely event but imminent. Still I think there will be a 'millenium', the prophesied thousand-year rule of the Saints, i.e. those who have for all their imperfections never finally bowed heart and will to the world or the evil spirit (in modern but not universal terms: mechanism, 'scientific' materialism. Socialism in either of its factions now at war As far as we can go back the nobler pan of the human mind is filled with the thoughts of sibb, peace and goodwill, and with the thought of its loss. We shall never recover it, for that is not the way of repentance, which works spirally and not in a closed circle; we may recover something like it, but on a higher plane. Just as (to compare a small thing) the convened urban gets more out of the country than the mere yokel, but he cannot become a real landsman, he is both more and in a way less (less truly earthy anyway). Of course, I suppose that, subject to the permission of God, the whole human race (as each individual) is free not to rise again but to go to perdition and carry out the Fall to its bitter bottom (as each individual can singulariter6). And at certain periods, the present is notably one, that seems not only a likely event but imminent. Still I think there will be a 'millenium', the prophesied thousand-year rule of the Saints, i.e. those who have for all their imperfections never finally bowed heart and will to the world or the evil spirit (in modern but not universal terms: mechanism, 'scientific' materialism. Socialism in either of its factions now at war.
...
I have just heard the news..... Russians 60 miles from Berlin. It does look as if something decisive might happen soon. The appalling destruction and misery of this war mount hourly :
destruction of what should be (indeed is) the common wealth of Europe, and the world, if mankind were not so besotted, wealth the loss of which will affect us all, victors or not. Yet people gloat to hear of the endless lines, 40 miles long, of miserable refugees, women and children pouring West, dying on the way. There seem no bowels of mercy or compassion, no imagination, left in this dark diabolic hour. By which I do not mean that it may not all, in the present situation, mainly (not solely) created by Germany, be necessary and inevitable. But why gloat! We were supposed to have reached a stage of civilization in which it might still be necessary to execute a criminal, but not to gloat, or to hang his wife and child by him while the orc-crowd hooted. The destruction of Germany, be it 100 times merited, is one of the most appalling world-catastrophes. Well, well - you and I can do nothing about it. And that shd. be a measure of the amount of guilt that can justly be assumed to attach to any member of a country who is not a member of its actual Government. Well the first War of the Machines seems to be drawing to its final inconclusive chapter - leaving, alas, everyone the poorer, many bereaved or maimed and millions dead, and only one thing triumphant: the Machines. As the servants of the Machines are becoming a privileged class, the Machines are going to be enormously more powerful. What's their next move? .... All the love of your own father.

*****
Dopis č. 131
cca 1951

I dislike Allegory - the conscious and intentional allegory - yet any attempt to explain the
purport of myth or fairytale must use allegorical language. (And, of course, the more 'life' a story has the more readily will it be susceptible of allegorical interpretations: while the better a deliberate allegory is made the more nearly will it be acceptable just as a story.) Anyway all this stuff* is mainly concerned with Fall, Mortality, and the Machine. With Fall inevitably, and that motive occurs in several modes. With Mortality, especially as it affects art and the creative (or as I should say, sub-creative) desire which seems to have no biological function, and to be apart from the satisfactions of plain ordinary biological life, with which, in our world, it is indeed usually at strife. This desire is at once wedded to a passionate love of the real primary world, and hence filled with the sense of mortality, and yet unsatisfied by it. It has various opportunities of 'Fall'. It may become possessive, clinging to the things made as 'its own', the sub-creator wishes to be the Lord and God of his private creation. He will rebel against the laws of the Creator - especially against mortality. Both of these (alone or together) will lead to the desire for Power, for making the will more quickly effective, - and so to the Machine (or Magic). By the last I intend all use of external plans or devices (apparatus) instead of development of the inherent inner powers or talents - or even the use of these talents with the corrupted motive of dominating: bulldozing the real world, or coercing
other wills. The Machine is our more obvious modern form though more closely related to Magic than is usually recognised.

*****
Dopis č. 229
23 February 1961

Here [in Mordor] rules the personification of satanic might Sauron (read perhaps in the same
partial fashion [as other identifications Ohlmarks has made] Stalin). There is no 'perhaps' about it. I utterly repudiate any such 'reading', which angers me. The situation was conceived long before the Russian revolution. Such allegory is entirely foreign to my thought. The placing of Mordor in the east was due to simple narrative and geographical necessity, within my 'mythology'. The original stronghold of Evil was (as traditionally) in the North; but as
that had been destroyed, and was indeed under the sea, there had to be a new stronghold, far
removed from the Valar, the Elves, and the sea-power of Númenor.

*****

Zdroj:
(nebo THE LETTERS OF J. R. R. TOLKIEN - soubor PDF na googlu)

Star Trek a jeho svět

26. března 2012 v 21:59
Neo-marxistická analýza Star Treku
18. června 2009

"Federace a říše: Federace, Vulkánci, Klingoni a Romulani"* je kritickou, neo-marxistickou analýzou Star Treku, zaměřující se na původní televizní sérii (1966-1969). Autor nahlíží na liberalismus Star Treku jako na decentně zamaskovanou omluvu za americký imperialismus a do určité míry to ilustruje na příkladech z řady episod a veřejných prohlášení Gene Roddenberryho a dalších osob stojících za tímto seriálem.

Roddenberryho Star Trek předestírá budoucnost světa jako ze skladby Johna Lennona "Imagine" : "Představ si, že neexistuje nebe …žádný majetek … potřeba chamtivosti či hlad / Bratrstvo člověka". S bezpeněžní ekonomikou, bez náboženských fanatiků, bez vnitřních sporů - zní to jako socialistická či anarchistická utopie. Přesto je tento utopistický svět každodenního života něčím, co nikdy nespatříme. Namísto toho cestujeme na vojenské válečné lodi ... ehm! … mírumilovném průzkumném plavidle, na němž je udržována přísná hierarchie vojenské disciplíny.

Roddenberry se také snažil překonat kulturní bariéry tím, že zahrnul v posádce černošku (v době, kdy "hnutí za občanská práva"** bylo ještě v plném proudu), Rusa (v době studené války), Japonce (ne tak dlouho po druhé světové válce) a mimozemšťana se špičatýma ušima (ne tak dlouho po Roswellu J). A přitom jsou tito muži (a žena) symboly, které svou exotičností jen zpestřují mozaiku jinak typické průměrné americké domácnosti. (Ale s ohledem tematiky pohlaví, jde o krok zpět od neodvysílaného pilotního filmu, kde hrála roli prvního důstojníka Majel Barrett.)
Lennon také řekl "Představte si, že neexistují žádné státy … Nic, pro co bojovat či zemřít … představte jak všichni lidé žijí v míru." Enterprise se tváří jako mírová loď a Federace jako post-nacionalistický mírový spolek planet. Přitom je Federace expansionistická, pokouší se začlenit do svého spolku nové světy (a nové - pro nás! - civilizace) a ne tak úplně náhodou je ve válce s nevyzpytatelnými Romulany a barbarskými a proradnými Klingony (kteří získají svá hrbolatá čela a smysl pro čest až dlouho po původních seriích). Ve skutečnosti je epizoda "Malá soukromá válka"*** velice přímou alegorií na válku ve Vietnamu, ospravdlňující činy Ferderace jako nezbytný, i když neetický krok proti výbojům Klingonů (Sovětský svaz). (Motivy Federace jsou zpytovány v epizodě "Věc soucitu"****, ale nic zásadního se nezmění.)

Z pohledu autora je veškerý liberalismus studené války ve Star Treku pouze... liberalismem studené války. Star Trek kritizuje současnou situaci pouze umírněně, a předpoklad, že americké hodnoty a hodnoty střední třídy v Americe jsou v podstatě dobré, je více méně nezpochybněn. (To ale neznamená, že tento pohled není občas lehce pozměněný, jako když Čechov hovoří s Klingonským kancléřem o nezcizitelných lidských právech ve "Star Trek VI".)
Jedna z mých oblíbených částí knihy je ta, kde autor vysvětluje poměrně zřejmé ekvivalence mezi současnými národy a spojenci a rivaly Federace. Klingoni jsou zřejmým zastoupením pro Sovětský svaz. Méně zřejmou, ale nijak skrytou, je ekvivalence mezi Romulany a Číňany. V původních sériích jsou Romulané tajnůstkářští a rezervovaní a je o nich známo jen málo. Jsou bojovní, ale nepředstavují takovou hrozbu jako Klingoni. Zajímavé je, že jsou blízcí příbuzní Vulkánců, kteří jsou mimozemšťané (ve vztahu k lidem), ale přesto součástí Federace. Vulkánci jsou tak ekvivalentem k Japoncům, kteří nejsou jen "blízcí příbuzní" (nebo přinejmenším sousedé) Číňanů, ale jsou známí nechutí k vyjadřování silných emocí na veřejnosti. Hm.

Každopádně, tato kniha nabízí poučnou alternativní perspektivu Star Treku, přičemž není příliš puntičkářská. Pro skutečné fanoušky, kteří se zajímají o tyto věci, stojí za to si ji přečíst.

* "Federation & Empires: Federation, Vulcans, Klingons and Romulans"
** "Civil Rights Movement"
*** "A Private Little War"
**** "Errand of Mercy"

Překlad anotace na knihu Johna Peela "Federation & Empires: Federation, Vulcans, Klingons and Romulans" :

 


Interview, které poskytl režisér Béla Tarr v souvislosti s premiérou svého filmu Turínský kůň na 61. ročníku mezinárodního filmového festivalu Berlinale

5. února 2012 v 19:40
- Jak vznikl tento film?

- Jednou večer v roce 1985 můj scénárista
László Krasznahorkai četl své spisy na scéně jednoho divadla, kde jsem také byl přítomný. Poslední úryvek, který přečetl, byl ten krátký text, který se stal prologem filmu. Byla to historka o tom, jak Friedrich Nietzsche se slzami v očích objal uprostřed Turínu koně, kterého bil bičem drožkář, a pak ztratil rozum a během jedenácti let až do své smrti s nikým nepromluvil.
Krasznahorkai ukončil svůj text otázkou: Co se stalo s tím koněm? Tato otázka mne dojala. Několik let nato jsem se vrátil z Berlína, kde jsem nějakou dobu žil, do Maďarska a hledal si bydlení. V jedné vesnici jsem našel starou polorozpadlou usedlost - úžasnou budovu, bývalou hospodu se stáním pro koně. Když jsem ji viděl, vzpomněl jsem si na příběh turínského koně a řekl Lászlóvi: Musíme odpovědět na tvoji otázku.
Spolu jsme napsali krátkou synopsi - skutečně krátkou jako návod. Byl tam otec, dcera a host - snad soused, snad někdo neznámý. Psal se rok 1991 a my jsme odložili tento projekt a věnovali se Satanskému tangu, které vyžádalo pět let práce.
Uběhlo ještě několik let a my jsme pak natáčeli Muže z Londýna. Ekonomická krize nás velmi nepříjemně překvapila - natáčení se přerušilo na jeden rok, my jsme opět hledali investora, donekonečna jednali s bankami a novými producenty. To pro mne byla velmi smutná doba. Tehdy ke mně přišel László a utěšil mne, když řekl, že je čas zapomenou na těžkosti a vrátit se k našemu koni. Práce na scénáři se pro nás stala terapií. Přemýšleli jsme spolu dva týdny a pak László přinesl a položil přede mne na stůl text - nádherný literární text.

- Prózu? Ne scénář?

-
Ano, to byla próza.

-
Jak jste ji přepracovali na scénář?

-
Nijak. Přečetl jsem si text, poděkoval Lászlóvi a pustil se do práce. To hlavní jsem věděl - události trvají šest dní, všechny činnosti se mnohokrát opakují ... Struktura byla hotová, ostatní již bylo velmi jednoduché. A scénář jsem nepotřeboval. Dokonce když jsem hledal peníze, jsem jednoduše posílal Lászlův text potenciálním investorům. Ti ho četli a rozhodovali se, zda mi věřit nebo ne.

- Je těžší nebo naopak jednodušší povědět ve filmu příběh, jenž má jen dva hrdiny, kteří navíc spolu skoro nemluví?

- Zůstává spousta nevyslovených, zamlčených emocí! Napětí pouze roste a příběh se stává poutavějším. Oni se dívají do okna stejně, jak se my díváme na obrazovku: pořád na něco čekáme, ale není na co čekat - nic se nestane ... Ano, všechny jejích úkony se opakují. A co naše činnosti - neopakují se snad? Každé ráno vstáváme z postele a oblíkáme se, nikdo tomu však neříká hrůza. Nicméně je něco špatného, něco se rozladilo v tomto světě, a všichni to cítí. Já nikoho neodsuzuji - i já jsem mezi vinnými.

- Prohlásil jste, že u počátků Turínského koně bylo vaše uvědomění smrtelnosti člověka …

- Spíše těžkosti lidského bytí. Je velmi těžké vydržet monotónnost každodennosti. Odpovídajíc na otázku "Co se stalo s koněm?" jsme začali přemýšlet: kůň měl majitele, kterému možná chyběla pravá ruka a kterému pomáhala v domácnosti dcera. Tak vznikl trojúhelník: kůň, vozka a jeho dcera. Drží se jen jeden díky druhému - když padne jeden, padnou i ostatní. To je to, na co jsme mysleli, nikoliv na universální otázky. Mysleli jsme na to, jak je těžké a strašné žít, když je nutné každý den chodit ke studni pro vodu, ať je zima nebo léto. To je prosté a jednoduché téma. Jednodušší neexistuje.

- Také cítíte tuto těžkost bytí? Je to důvod vašeho rozhodnutí o ukončení režisérské práce?

- Ne, není. Točím filmy již třicet čtyři let a je to docela dlouhý proces. Když jsem začínal, zajímaly mne sociální problémy: byl jsem mladý a myslel jsem si, že dokáží změnit svět, když zvítězím nad protivníky a zbourám všechny překážky. Uběhl čas a já jsem musel pochopit, že problémy jsou mnohem složitější, protože mají ontologický nebo dokonce kosmický charakter. A dnes mi zůstala jen jedna myšlenka - je těžké žít, a já nevím, co s tím podniknout a co mne čeká. Jsem si jistý jen jedním - konec je blízko. Právě proto jsem ještě před začátkem natáčení věděl, že Turínský kůň bude mým posledním filmem. Já jsem dodělal svoji práci. Ta je dokončena, zabalena a zapečetěna. Dost. Je načase věnovat se něčemu jinému.

- Považujete se za pesimistu?

- Nikoliv! Jsem šťastný, když mi někdo říká: Váš film je smutný a depresivní, ale je plný energie a síly, která mne udělala šťastným. Kdybych byl pesimista, netočil bych filmy! Šel bych a hned se oběsil, jak musí udělat skutečný pesimista. Ale já věřím, že se někdo podívá na můj film za dvacet či dokonce padesát let. Co je to, když ne optimismus? Obzvlášť s ohledem na dnešní stav světa … Nicméně, i když se nechystám k sebevraždě, musím přiznat, že nejsem spokojený ani se životem, ani se světem, ani s kinematografií.

- Dialogy v Turínském koni znějí dost moderně, ačkoliv děj spadá do 19. století …

- A co je v nich moderního?

- Například nadávky.

- Lidé nadávali i před dvěmi sty lety. Přečtěte si Petöfiho poemy. A mimo ně Petöfi používal i jadrnější výrazy, na což existuje spousta svědectví. Nic se od té doby nezměnilo.

- A ty citáty ve filmu - jsou pravé nebo vymyšlené? Například když dívka čte nahlas starou knihu - co je to za knihu?

- Vše jsme vymysleli, vše jsme napsali sami, ačkoliv to zní jako nějaká anti-bible. Text vypráví o tom, jak kněz zavírá kostel, aby potrestal hříšné farníky. Tento text napsal
László

- A ten monolog hosta? Ten zní jako citát z Nietzscheho.

- To také napsal
László. Nepoužili jsme od Nietzscheho ani jediné slovo. Ve filmu je přítomný jen neviditelný Nietzschův stín. Ten jsme potřebovali! Host říká, stejně jako Nietzsche, že Bůh je mrtvý, a to je výchozí bod. Ale pak začíná vypravovat o ničení světa a o tom, jak se tohoto ničení zúčastňuje Bůh. Toto již říká naše postava, ne Nietzsche.

- Skutečně, když ne Bůh, pak svět ničí nadlidské síly! Nejdříve děsivý uragán, pak vysychá studna, pak hasne světlo …

- Přesně tak. Ačkoliv za to můžou lidé - všichni lidé nevyjímaje mne.

- Věříte tomu, že Apokalypsa bude taková, jakou jste ji ukázali? Nebo se vám tato verze Apokalypsy jednoduše hodila pro tento scénář?

- Apokalypsa musí být obrovská, hlasitá, významná událost. Ale v mém filmu konec světa přichází plíživě, nepozorovaně, v úplném tichu. Přichází nicota. Apokalypsa to je NĚCO, ale můj konec světa je nic - chápete ten rozdíl? Smrt je nejstrašnější z jevů. Bohužel jsem mnohokrát viděl, jak umírá člověk nebo zvíře. Víte, co je nejděsivější na smrti? Zdá se, že se neděje nic zvláštního, ale přitom tvé srdce je rozbité a svět mizí.

- Vaši hrdinové balí věci a odcházejí z domu, mizí za kopcem ... a vracejí se. Proč?

- Zkuste si to domyslet. Nejspíše pochopili, že není kam jít. Stejný uragán, stejné bezútěšné nic. Nezbývá než se vrátit zpátky.

- Jak jste vybral místo pro natáčení?

- Toto místo jsme našli v Maďarsku. Pro mne to znamená nejdůležitější část přípravy. Já nacházím místo a zamilovávám si ho, pak se mi pracuje mnohem snadněji. Krajina je jednou z hlavních "postav" v každém z mých filmů. Pro Turínského koně jsme našli malé údolíčko a kopec s osamělým stromem. Okamžitě jsem pochopil, že nic lepšího nenajdeme. Ale my jsme potřebovali dům a ten tam nebyl. Já nesnáším umělé dekorace, proto jsme postavili opravdový dům ze starých opracovaných kamenů a starých kusů dřeva, pozvali staré zedníky … Samozřejmě jsme se snažili být perfekcionalisty a zkoušeli napodobit architekturu tehdejší doby ve všech podrobnostech. Pak jsme vykopali studnu - opravdovou. Pak jsme postavili sýpku a vydali se hledat autentické vybavení. Když jsme vše shromáždili, v myšlenkách jsem již viděl celý film.

- A jak jste našli koně?

- Kobylu jsme našli na koňském trhu v malém městečku v maďarském zapadákově. Hrůzostrašné místo. Když jsem ji zahledl, hned jsem řekl: Tohle je náš turínský kůň. Ale kobyla již byl prodána! Její nový majitel se ukázal být krutým a silným člověkem, který ji okamžitě začal bít, protože se kobyla nechtěla pohnout z místa. Zastavil jsem ho přesně jak tenkrát to udělal Nietzsche … Situace se velmi podobala té, která je popsána ve filmu, dokonce do detailů. Odkoupili jsme od něj kobylu a natočili náš film. Teď je kobyla živá a zdravá, žije v utajeném místě - na nádherném rozlehlém statku, je jí osm let, je březí a daří se jí dobře.

- Váš film se skládá jen ze 30 záběrů ...

Ano, o dva méně než v minulém filmu Muž z Londýna. Ale dynamika a napětí jsou stejně přítomné, protože já koncipuji každý dlouhý záběr včetně různých úhlů pohledu, aniž bych používal montáž jako takovou. Nejdříve bližší záběr, pak celek, pak polocelek a zase bližší záběr Tento film má méně záběrů než obvykle, zato se kamera pohybuje více. Já nikdy nepoužívám přiblížení (zoom), nesnáším ho: kamera se skutečně pohybuje v prostranství, nikoliv imituje pohyb. Střih používám velmi zřídka - ten láme veškeré napětí, narušuje rytmus.

-
Nebo vytváří rytmus reálního života?

-
To bych neřekl. V mých filmech je vše vykonstruováno, ale napětí je reálné: jeho příčinou nejsou formální finesy, ale psychologie charakterů.

-
Proč vůbec netočíte barevné filmy?

-
Protože moje paleta zahrnuje černou, bílou a všechny odstíny šedé.Pro mne je pohodlné a příjemné pracovat s těmito barvami.

- V Turínském koni je méně humoru, než ve vašich předešlých filmech ...

- Všechny své filmy řadím ke komediím, obzvlášť Satanské tango. Mnozí diváci se smáli během jeho promítání. Ale teď již nemám náladu žertovat a smát se. Občas jsem si dělal legraci ze svých herců, ale ve filmu to není cítit.

- A co pojídání brambor, které tvoří veškeré jídlo Vašich postav?

- O bramborách můžu říci jen jedno: včera, když nakonec skončila ta zasr... ceremonie premiéry filmu, šli jsme s přáteli na oslavu do baru. Má producentka zahlédla, jak u sousedního stolku někdo jí velkou zapečenou bramboru a řekla s odporem: Již nikdy nebudu jíst brambory.

- Čím se budete zabývat teď, když jste zanechal kinematografii?

- Vypadám snad jako důchodce? Doufám, že ne! Před pár dny jsem nasedl do taxi, jenže řidič nevěděl, jak dojet na zadanou adresu. Tak jsem mu to vysvětlil ! Já jsem tak dlouho žil v Berlínu, že znám toto město nazpaměť. To je perfektní nápad - mám dokonce i řidičák … Asi se rekvalifikuji na taxikáře.

18.02.2011

(přeložila Aelita)

Informace: Béla Tarr - maďarský režisér a scénárista, narozen 21. července 1955

Kam dál